„Plachého kresba má blízko k minimalismu Lewise Trondheima Jasona nebo Nicolase Mahlera - a při tom zůstává srozumitelně svá. Za jeho příběhy se skrývá absurdita mnohá nezasloužená postižení osudem úlety a osamění - skoro jako by příběhy tančily pod taktovkou Gatóova Psylohuby. Ale ona morbidnost je jen zástěrkou - pod černohumornou slupkou se skrývá vnímavá (sebe)ironie pochopení pro klikaté události života a neřkuli snad i optimismus. Z Plachého kreseb se do depresí neupadá - právě naopak. A to s nenucenou grácií která neděsí ale těší.“ – Tomáš Hibi Matějíček
